Sídlo

Vídeňská krev

Autor: Michaela Rejzková

Předmluva

Vážení a milí,

do vašich rukou se nyní dostává nový titul s umístěním do staré dobré Vídně, pro mě nejkrásnějšího města Evropy, kam je zasazen příběh o jedné dívce, která chce být nejlepší houslistkou, ale nedaří se jí to, o jednom pánovi, který se jmenuje Johann Strauss mladší, jenž byl a je nejslavnější houslový virtuóz a král valčíků, a v neposlední řadě také o Andrém Rieu, jenž je v této době nejnadanějším a nejznámějším houslistou a performerem Straussových polek a valčíků.

Tento příběh vás zavede na místa, kam vkročí jen ten, kdo miluje hudbu. Na místa ve Vídni, která znají opravdu jen ti, kteří tam opravdu byli a dokáží ocenit tu nádhernou atmosféru, co na vás dýchne už při první návštěvě. Zanese vás k Dunaji, k tomu krásnému modrému Dunaji, dále do Schönbrunnu, císařskému sídlu, kde žila císařovna Sisi s císařem Františkem Josefem I. a nebo také do nejnádhernějšího městského parku, kde stojí zlatá socha Johanna Strausse. Dále nás řeka doplaví až do samotného Holandska do Maastrichtu, kde André Rieu žije a má svou rodinu, podíváme se mu do soukromí a uvidíme, jak se naše dívka Michaela vypořádává s nově nalezeným talentem a darem od Johanna Strausse.

Dámy a pánové, příběh o odvaze, o touze něčeho dosáhnout, ale také hlavně o hudbě a kráse valčíku začíná…

Kapitola první – Zlatá socha

„Zasraný housle!“ Vztekám se a odložím je do kouta.

Člověk se na ně učí už od deseti a pořád se mu nedaří být dobrý. Ach jo. A to jsem měla tolik idolů, ale prostě to nejde. Snažím se srovnávat se s českými houslisty, ale je to na prd. On takovej Hudeček je mistr a už na ně hraje dýl. Já jenom osm let. Šílený.

No nic. Dovolila jsem si zaplatit měsíc v metropoli Rakouska ve Vídni. Housle si beru s sebou, abych mohla kdykoliv a kdekoliv zahrát, když mě něco napadne. Nějaká nová myšlenka, anebo kdyby na mě, nedej Bože, sedl talent. Toho mam jaksi po málu. Potencionál to jo, ale talent, ten tam chybí.

Desátého června sedám na autobus do Vídně v Brně a čeká mě hodina filmu, než tam dorazíme. No, a co zrovna nepustí – Snowborďáky. To je taková blbost! Člověk si myslí, že ty český teenagerovský komedie jsou bůh ví jak dobrý, ale ve skutečnosti jdou do kelu. A to fakt.

„Chtěla byste nějaký časopis nebo něco k pití?“ Ptá se mě „letuška“ v autobuse.

Jedu linkou Brno – Vídeň od Student Agency a tam nabízejí časopis a teplé nápoje zdarma. Inu, tak se rozhodnu pro Ženu a život a teplou čokoládu. Mam to tu v cuku letu.

Nejlepší také je, že si do sluchátek, co jsou v sedačce naladím německou stanici a poslouchám písničky. Přitom si vymýšlím v hlavě různé noty a notové zápisy, které bych mohla zahrát, až budu na místě. Abych poctila samotnou Vídeň.

Jak tak přemýšlím se zavřenýma očima a sluchátky v uších, usnu. Zdá se mi divný sen.

Stojím uprostřed jezera na větším ostrůvku, kolem dokola poslouchají diváci v mlžném oparu. Za mnou je velký orchestr složený z prvních a druhých houslí, klavíru, tuby, trumpety, violy, klarinetu, fugy, velkého bubnu a kotle, basy a malého xylofonu. Ani nevím, co to hrajeme. Neslyším se. Ale vidím, že si to moc užívám. Vedle mě stojí nějaký muž s hřívou kaštanových vlasů s šedivějícími koutky, vzpřímený, držící housle a dívá se majestátně do dálky. Také mi naslouchá jako všichni přítomní.

Na sobě mám v tu chvíli nádherný šaty s živůtkem. Jsou královsky modré s vyšívanými bílými kvítky a posázené miniaturními kamínky. Lesknu se ve světle jako jeden krásný rampouch visící ze střechy nebo okapu domu. Mám velkou kolovou sukni, která je zespoda nabíraná spodničkami. S mými vlasy si hrála nějaká velmi romantická duše, protože jsou v drdolu s malinkými bílými růžičkami. K tvářím mi padají zakudrnacené pramínky vlasů.

Najednou se scenérie mění – celá scéna se rozprskne na tisíc kousíčků a vystaví se nový prostor. Je to Velký sál ve vídeňském císařském paláci Schönbrunn. V rohu sedí dva houslisté, klavírista a basista. Malé komorní kvarteto.

Komu jen budou hrát k tanci?

Hned se to ukáže. Znova přichází ten muž s hřívou a pohledem zelených očí a nabídne mi svou pravou ruku. Prý pozvání k tanci.

„Smím prosit madam?“ Ukloní se ten muž.

Etiketa velí, že dáma nesmí nikdy odmítnout vyzvání k tanci, i kdyby to mělo být s tím nejošklivějším tanečníkem v sále, ale tenhle byl velice hezký a sympatický. Takže přijmu. Jaké je mé překvapení, když zjistím, že se mé šaty se setkáním mé a jeho ruky proměnily v bílé s korzetem a tylem na sukni. Ramínka jsou také jiná. Nejsou jako na modrých klasická špagetová, ale spadají mi v širokých pruzích kolem paží. Na sukni byly vyšity malé černé spirálky a do vlasů mi byly vetknuty bílé stuhy.

Tanečník mne obejme rukou kolem pasu a druhou rukou mi chytne pravou. Rození se krásná melodie valčíku Na krásném modrém Dunaji. Plujeme spolu prázdným zrcadlovým sálem a necháváme se unášet vlnami melodie…

„Slečno,“ budí mě „letuška“, „vstávejte. Jsme ve Vídni.“

Smutně pokývám: „A já zrovna tak krásně tančila…“ Podívám se jí do očí. „Pardon. Zdál se mi sen. To je jedno. Děkuji za svezení. Za měsíc se uvidíme znova.“ Rozloučím se před autobusem, seberu kufr a mizím.

Chytím si taxíka a nechám se odvézt do centra, kde mám na Ringstraße můj malý, ale velice útulný hotýlek. Po ubytování a nezbytném vybalení věcí do skříní a poliček se vydám na průzkum za účelem získání inspirace, abych mohla rozvinout konečně svůj um a talent. Snad ho někde objevím.

Zajedu nejprve na hřbitov, kde je tolik soch známých umělců, ale i když stojím přede všemi a zkouším vrznout na ty housle, co jsem si vzala ve futrálu sebou, tak prostě nic.

„Jenom ztrácím čas.“ Mrknu na mobil a časomíra ukazuje půl pátý.

Ale nevzdávám se. Mrknu do mapy na to, který metro mi jede k městskému parku. Nasednu tedy na U4, kde je přímé spojení k Schönbrunnu a Městskému parku, kde by měla stát zlatá socha největšího rakouského umělce a houslového virtuóza Johanna Strausse.

Vystoupím ve stanici Stadtpark a vystoupám po schodech do krásného parku. Je to velmi krásně upraveno. Jenže jsem na té straně, kde není tolik soch. Tady je hodně prolézaček a hřišť, aby si měli mladí kde hrát. Přejdu po mostě přes kanál, kudy protéká rameno Dunaje na druhou stranu, kde spatřím se fotit svatební pár.

„Hmmm, „pomyslím si, „jak je to krásny, když se někdo vdava ve Vídni.“

Kolik je hodin? Mrknu se. Nic moc. Cesta podzemkou je dobrá v tom, že je rychlá, ale přesto mi to sem trvalo půl hodiny. A než přijel ten pitomej vlak, tak jsem deset minut trčela jak ňouma na peronu. No, ale to nevadilo. A proč jsem proboha jezdila metrem, když vim, že u brány č. 2 na Zentralfriedhof to je asi pět minut na vlak? Opravdu, někdy se nechápu.

No, rozejdu se pomalu k východu u takového baráku, který má moc hezký růžový nátěr. Takhle bych si nenechala svůj dům ohodit.

No, ona je to secesní budova a jelikož se ji chtěli pokusit zkrášlit, tak to udělali tak, že tam narvali tohle. No, škoda no. Ale to zábradlíčko s terasou je hezký. Tam se vždycky posadí čelisti a houslisti a hrají se dostaveníčka pro páry, kteří přišli do této restaurace. To si ale nemůžu dovolit, jelikož je to restaurace třetí cenové kategorie. Takže asi už chápete proč.

Projdu kolem ní a na takovém menším ostrůvku najdu konečně mého vytouženého muže, kterého jsem tolik hledala – Johanna Strausse juniora.

„Sláva.“ Mrknu se k nebi a spatřím růžové červánky. „No, to bude asi pršet zítra.“ Pomyslím si.

Nic. Chci se soustředit. Cítím velkou energii. Hledím mu upřeně do očí. Potom se skloním a vytáhnu z futrálu housle. Nasadím smyčec a táhnu ho směrem dolů…

„Ale au!“

Vylekaně se otočím, kdo to za mnou může stát, ale park je liduprázdný. Pokrčím rameny, znova nasadím a znova.

„Dívko, to chce jemný tah. A nedržet smyčec jako tágo na hraní kulečníku.“

„Co to má…“ Otáčím se dokola jako káča, ale nikoho tu opravdu nevidím. Nakonec se mnou bude mluvit ta socha. I když… Jak by se mnou mohla mluvit pozlacená socha z bronzu? To mi taky hlava nebere. Mno nic. Na tý radě ale něco bude. Zkusím to.

Soustředím se, zadívám se pevně na Straussovy housle a jemně začnu hrát. Přestanu v půlce pohybu.

„Ono je to čistý.“ Vyvalim oči.

Dotáhnu pohyb do konce a nestačím se divit. První akord a je čistý jak křišťál. Zkusím konečně něco od něj. Snad to budu umět.

„Určitě.“ Ozve se zase ten hlas.

„No tak to si snad už ze mě děláš srandu ne???“ Zamračim se. „Ty, hlase,“ mluvím si jak ten blázen na celý park, „jestli já se naštvu, už se neznám!“

„Jen mi zahraj. Zkus Vídeňskou krev.“ Přikáže mi hlas.

„No to mě p…“

„Zadrž!“ Zastaví mě ten hlas, abych nevyslovila to slovo nahlas.

„Fajn,“ podívám se na sochu, „vyhrála. Zahraju ti teda.“

A už začínám první tóny. Sama se ocitám někde v osmnáctém století, kde je konzervativní móda, uprostřed Vídně u chrámu sv. Štěpána. Hraji jako by to mělo být to poslední, co bych v tomhle životě mohla udělat. Přenáším se od Schönbrunnu k zoologické zahradě, od zahrady ke Karlskirche a od něj až do samotného Prátru. Jsem jak na horské dráze. Je to neuvěřitelné. Vidím všechno jako pták. Ale všechno jednou končí, a tak i má hra došla na konec. Pomalu se navracím do svého těla a všimnu si, že jsem se točila kolem dokola a dotančila až k malému jezírku.

„Ehm…“ Hodím si nástroj pod paži a jdu zpět k soše.

„Děkuji ti, Johanne.“ Ukloním se mu.

Když se vrátím zpět do vzpřímené polohy, tak spatřím, jak se mi i socha uklání.

Pro změnu zkamenim. Jenom moje pusa se samovolně otevře a oči jsou navrch hlavy.

„Copak je?“ Zeptá se Johann Strauss. „Stalo se něco mé dítě?“

Sejde z podstavce, protáhne se a dojde ke mě. Zavře mi pusu. Jeho ruka studí. Je zlata. Obživnul.

„Nedívej se na mne takto, Michaelo.“ Vezme housle a zahraje pár not.

Zatřesu hlavou, jako bych chtěla vytřepat vodu z vlasů a promnu si oči, vyčistím uši. Je to opravdu živý Johann Strauss junior?

„Jak… kdy, ale…“ Koktám.

Strauss přestane hrát a housle drží v ruce podle nohy.

Má úžasné kotlety, které se už dneska moc nevidí. A ten knír. Tak hodně moc hustý. Takový nemá ani můj táta. Oblečen je jak ze žurnálu 18. století. Je cely zlatý. Úžasný to muž. Oči má však hnědé. Jako živé. Je to až děsivý.

„Chtěla jsi se zeptat proč jsem ožil?“ Nakloní hlavu.

Má úžasnou rakouskou němčinu. Něco mi říká, ze kdybych ho poprosila, tak by spustil i česky.

„Ano.“ Řeknu jen a on se dá do vysvětlování.

„No, totiž dívko spanilá, já jsem vycítil, jak ke mě upínáš své myšlenky, které byly natolik silné, aby mne k tobě zavolaly. Abych obživl a předal ti svůj talent, který jsem dostal do vínku od svého otce. Bohužel, ten ti neodpověděl, když jsi přišla na Zentralfriedhof a prosila o propůjčení jeho kouzla.“

Počkat, jak tohle zase ví, nejde mi do palice.

„Jak tohle zase víte?“

„Má milá,“ sedne si na lavičku, „zde, ve světě duchů se nic neututlá. Jednou přijdeš na hřbitov a už si o tobě povídá cele osazenstvo. Totiž cele tri miliony zemřelých. Přibližně. Nemysli si, že se to ke mě nedoneslo.“

„Takže vy jste duch v soše?“ Zkusím.

Pokývá hlavou: „Ano. Dalo by se to tak říci. Jsem. Vlastně, kdybych nebyl vlezl do tohoto těžkého kolosu, určitě bych s tebou neměl jak mluvit.“ Zamyslí se. „Vlastně měl, ale to by se ti určitě nelíbilo.“

„Vlezl byste do mého těla?“ Nakloním hlavu.

Přikývne.

„Aha.“ Stojím, držím housle v rukou a nevím, co mám dál říkat.

Sám velký mistr si je toho vědom. Proto se postaví a vezme mé housle do ruky. Potěžká je a zkusí struny.

„Zvláštně dělaný nástroj. Kde byl vyroben?“ Zapíchne do mě tázavý pohled.

„No to já bohužel nevim. Naši mi ho koupili před pěti lety. Je poměrně novy. Žádný přepych, ale to mi nevadí.“ Přiznám se.

„To je umělá pryskyřice, že ano.“ Zkoumá moje housle dál.

„Cože?“ Nechápavě na něj zírám.

Zvedne hlavu: „Myslím lak.“ Upřesní. „Na školní či továrně vyrobené housle se používají umělé pryskyřice.“ Vrátí mi je a vezme si z lavičky své.

„Podívej se na mě. Ty mají barvu draci krve. Ta je zas získávána z různých druhů stromů.“ Ukazuje mi barvu a lak stradivárek.

Ty jo, nevěděla jsem, ze to tak je. Tohle bych řekla učiteli, ten by na mě koukal jak sova na ořech. Prej, co to je. Tohle se ještě musim hodně naučit. No, ale ono se předpokládá, že si budu hledat i informace o svém nástroji, že jo. No, ale já jsem lina. Chci jen hrát. Nevědět o něm. Co je na něm taky k vidění.

Jakoby četl moje myšlenky, Strauss se zamračí: „Housle musíš ale hýčkat. Není to jen kus dřeva. Takhle by to neslo.“

Potom mě asi hodinu poučuje o houslích a jejich vlastnostech, jak se hraje vibrato, jak se nazývá to, když hraji h² na struně e a ozve se to jako h³ . Jmenuje se to prý flažoleto.

Hrozně složitý tyhle věci. Jak jsem se bez tohohle naučila hrát?

„Ty ještě nehraješ zlatíčko. Teprve hrát budeš.“ Zabrzdi mě Johann.

Zvedne se a stoupne si na svůj podstavec.

„Ah, do pr…“ Chce říct, ale já ho zastavim, tak jak on zastavil mě.

„Ale no tak. Opovažte se to vyslovit.“

„…kenny ohrady.“ Dopoví a obrati oči v sloup. „Ještě jsem na něco zapomněl.“ Sejde z podstavce a vezme mi housle z ruky a místo nich mi vrati jeho.

„Vezmi si mé housle. Pomohou ti v zacatcich.“

Jakoby se mě dotkla elektřina.

„Ne. To nemuzu. To jsou vase housle. Já na ně nemam co šmatat.“ Strkám mu je zpátky.

Ale on ne, že prý mi je dává.

„Ale co já s nimi budu dělat?“ Dívám se na něj nešťastně. „Vždyť já neumím sama hrát. A učitel Houdek mě to těžko naučí, když mi ani nevyprávěl o houslích a jejich vlastnostech.“

Strauss si povzdechne.

„Ach jo. Dívko má spanilá. Co mam s tebou dělat. Housle mé si ponech. Alespoň jako půjčený předmět. Vrátí se ke mě samy, kdyby se s nimi něco stalo a tobě se vrátí ty tvé, nepoškozené. Že neumíš hrát? Nevadí. Můj nástroj tě bude vést. Vlastně, budu to já sám. Zítra zajdi na koncert toho, koho ráno spatříš jako prvního. Ten bude předurčen jako tvůj učitel.“

S tímhle úkolem mě nechá stát s vyvalenýma očima, stoupne si na podstavec s mými houslemi pod bradou a znehybní. Žár z očí mu vyhasne.

Mezitím se setmělo. Nikde ani živáčka. Jen já a pulzující, světélkující housle. Jakoby byly nabity elektřinou a silnou energii. Když je opatrně ukládám k jejich spánku ve futrálu, slyším ještě šumět listi stromu jak mi říká: „Pamatuj na mě a já povedu tvé prsty.“

Sama sobe si řikám, když vycházim na tramvaj z parku, ze si budu muset skočit na psychiatrii, protože bavit se s sochou, to už je trochu moc.

V hotelu si udělám pořádek ve věcech a hlavě, s tim, že to byl jen sen. Vysprchuji se a uložím do postele.

„Ale stejně jsem zvědava, koho zítra jako prvního spatřim.“ Zhasnu lampičku, otočím se na bok a zkouším usnout. Nakonec se mi to přeci jen podaří.